HP8: Albus Potter a vzestup černé magie - kapitola 2, část 1.

22. října 2016 v 11:48 | Baryn |  Povídky HP
Začátek je hodně navazující na předchozí kapitolu, ale do té už jsem to rpotlačit nechtěla, neboť byla sama o sobě dost dlouhá.

Kapitola II. Zařazování podle představ 1/3

Dveře kupé se rázně s rachotem rozletěly, což vylekalo Albuse, Scorpiuse i Orphiela natolik, že se okamžitě vymrštili s hůlkami v rukách, aniž by byli schopni použít jediné zaklínadlo, ale připravení se bránit. Zrovna rozebírali historku o mozkomorech ve vlaku, a sebemenší škubnutí nebo zavrzání jim přišlo strašidelné. Natož pak takovýhle přímý útok. Žádná obrana však nutná nebyla.

"Hugo," oddechl si Albus a zhroutil se zase na sedačku, přičemž se posunul tak, aby si Hugo mohl přisednout k němu.
"Já už to prostě nevydržím!" prohlásil nakvašeně Hugo a posadil se. To, že na něj ještě před chvílí všichni tři mířili hůlkami nijak nebral na vědomí. "To je pořád jenom Rose tohle a Rose tamto. Má Rose radši kebab nebo schwarmu? Jak to mám vědět? Já tyhle slova ani neznám! A nebo: Voní jí vlasy po jasmínu přirozeně nebo na to používá nějaký kondicelizér? Já nevím, je mi to jedno. Je to moje sestra, nečuchám k ní. A moje oblíbená: Fandí Tornádům? Když jsem jim řek, že nemám tucha a že jejich milá Rose o famfrpál nejeví sebemenší zájem, řekli, že jsem tupec a ignorant. Hrůza!" zabědoval a odfrkl si. Vypadal naštvaněji, než jak si ho Albus kdy pamatoval. "A co ty, Ale?" obrátil se Hugo náhle - s předtíraným klidem, a dost možná předstíraným zájmem - na Albuse. "Máš tu dobrou společnost?" Načež věnoval Scorpiusovi i Orphielovi nesmírně pohrdavý pohled.
"Ale jo," odpověděl s úsměvem Albus, zatímco se snažil trochu zklidnit z Hugova výlevu. "Bavíme se dobře, zrovna -"
"Fajn," přerušil ho Hugo a ušklíbl se. "To je moc fajn. Já upřímně začínám doufat, že se dostaneme spíš do Havraspáru, Ale, ty nebelvírský holky jsou nějaký ujetý, hlavně ty druhačky. Bojím se, že by náš ročník zkazily."
Albus si uvědomil, že jestli má Hugo stejnou "kolejní krizi" jako on sám, mohl by mu říct, co tady vyslechl, aby na to nebyl sám. Tedy, samozřejmě, že nebyl sám: měl tu Malfoye a stále ještě i Orphiela. Oba se však dívali na Huga chladně - čemuž se po jeho příchodu ani nedivil. Byl si však jistý, že kdyby měl volit mezi přátelstvím s Hugem a přátelstvím s těma dvěma, stále vyhrává Hugo.
"No vlastně jsme tu ty koleje taky trochu řešili," začal Albus. "No vlastně tady Orphiel," kývl hlavou směrem k černovlasému chlapci. Ale když spatřil výraz na Orphielově tváři, zmlkl. Nedíval se už na Huga, zato úporně provrtával svýma modrýma očima právě Albuse.
"Co? Kdo?" zareagoval zbrkle Hugo. Působil nemsírně zmateně, však jeho "Kdo?" byla nanejvýš zbytečná otázka vzhledem k tomu, že Scorpiuse znal Hugo od vidění.
"Já jen," začal pomalu Orphiel, když se Hugo zaměřil konečně na něj. "Myslel jsem, že bychom to nemuseli tak hrotit, stejně je to-"
"Právě naopak!" vykřikl Hugo. "Koleje jsou úplně zásadní. Na tom, kam půjdeš, závisí tvůj život. Ale ... s váma dvěma my asi do koleje nepůjdeme. Ach jo, kdybych se aspoň nepřihlašoval do tý skupiny na Facebooku 'Nebelvíři 2017/2018'."
"Hugo!" vyjekl téměř šokovaně Albus. "Ty chodíš na Facebook? Vždyť na to nejsi ani dost starý! A navíc, rodiče nám oběma přece říkali, že si nemáme na internet moc zvykat, abychom na něm nebyli závislí. V Bradavicích by nám moh pak chybět, a já si rozhodně nechci zážitek z Bradavic kazit steskem po internetu."
"Ježiš, na co by nám děda ty počítače dával, kdybychom je neměli využívat?" odporoval Hugo a rozhodtil rukama, jako že nechápe, kde je problém.
"Myslím, že děda spíš chtěl, abychom se je naučili rozebírat, jak ho tak znám," usoudil Albus.
"Ať tak či tak. Já závislý nejsem. Mám tam spoustu přátel a celý je to fakt skvělý. Hned o všem vím. Vždyť jinak bych ani nezjistil, kolik stojí lístek na vlak, no uznej!"
"Uznej co?" nechápal Albus. "Zjistil bys to snadno, stačilo by se zeptat rodičů, a navíc, nechápu, k čemu ti tahle informace je, když si to stejně neplatíš sám."

"Bože, tohle je tak ubohé," vložil se do rozhovoru Scorpius. "Měl jsem tušit, že když vlezu do kupé s tebou, tak to bude samé vychvalování mudlů a jejich blbin," obořil se na Albuse, jako kdyby všechno byla jeho vina. O tom, že od vychvalování mělo všechno, co řekl, vskutku daleko, si rovněž pomyslel Albus své.
"Mudlové tvoří počítadla, protože sami čarovat nedovedou," pokračoval Scorpius. "Jsou to pro ně berličky, kterýma si musí vypomáhat. My, čarodějové, tohle nepotřebujeme."
"Jen tak mimochodem," ozval se Orphiel. "Takové berle jsou taky mudlovský vynález. Když chceš být důsledný, měl bys používat nějaká víc kouzelnická přirovnání."
"Ty nepruď," zamumlal Scorpius, avšak jeho zlostné zavrčení se téměř ztratilo v Hugovo pohotové a velmi hlasité reakci: "Hezky. Stěra. Vidíš, Malfoyi, berle nenahradíš ničím kouzelnickým. Mudlové a čarodějové si navzájem vypomáhají a doplňují se. To je na tom to krásné. A navíc se mýlíš. Počítače žádné berličky nejsou. Chci vidět, jak bys jen s hůlkou hrál třeba Minecraft!"
"Já nic takového hrát nepotřebuju, jsem na úrovni."
"Jo, to teda vážně jsi," ušklíbl se Hugo a zlověstně se zahihňal. Albusovi bylo jasné, že Hugo vzpomíná na pověst, jakou Malfoyovi mají. Bylo mu rovněž jasné, že se chystá Scorpiusovi důrazně vysvětlil, jaká že je vlastně jeho pravá úroveň. A tak ho nakopl do holeně.

"Au! Albusi, děláš si srandu? Já myslel, že jsi na mojí straně!"
Albus nevěděl, co mu má říct. Jistě že byl na jeho straně, jen ne zrovna teď v tuhle chvíli. Nechtěl, aby Scorpius měl kvůli Hugově horké hlavě první den školy ještě zničenější, ale zároveň si nepřál znepřátelit si Huga.
"Podívej," začal pomalu. "Myslím, že jsme se tu moc rozjeli. Všichni," zdůraznil pro jistotu. "Já jsem na tvojí straně, jen jsem nechtěl, aby se z tebe stal počítačový závislák."
"Já nejsem závislý, to jsi přehnal. V Bradavicích se dokážu zabavit všeljka, třeba famfrpálem. Chtěl jsem si sem přijít postěžovat a najít útočiště, jestli však stojíš víc o ně než o mě, tak já odcházím. O tuhle společnost já nestojím." Načež se vskutku zvedl a zamířil ke dveřím, aniž by dal komukoliv prostor, aby ho zastavil. Pravda, nikoho kromě Albuse by to ani nenapadlo, a Albus sám byl až moc v šoku z toho, co slyšel, než aby stihl bratrance zastavit.
"Páni, myslím, že si ten odchod připravoval hodně dlouho a musel ho použít za každou cenu. Buď to, a nebo vážně nepochopil, cos mu říkal." Tímhle vlastně Orphiel shrnul, co se Albusovi honilo hlavou. Doufal, že v Hugovi najde spřízněnou duši, ale jen ho vytočil. Měl s tím počítat, přeci ho znal. A nakonec, místo toho, aby se zapřel jako vždycky a přikyvoval, dal najevo svůj názor. A tak tu skončil místo s Hugem s těma dvěma. Bylo mu z toho nanic.
"Jen tak mimochodem, v Bradavicích není wi-fi?" zeptal se Orphiel nejistě.

Albus ani Scorpius netušili, co je wi-fi. Ještě nějakou dobu se všichni tři společně dohadovali o internetu, o mudlech i o tom, proč v Bradavicích nefunguje žádná elektronika. Atmosféra v kupé neuvěřitelně zhoustla a Albus si připadal hloupěji, než kdy dřív: vážně nečekal, že by takováhle hloupost mohla být pro studenty Bradavic tak zásadní problém. Zbytek cesty na sebe vrčeli, jeden nad druhého se povyšovali, odpovídali si nanejvýš jízlivě a vysmívali se názorům toho druhého. Nebo alespoň Scorpius tohle dělal. Albus se snažil už jenom mlčet.
Zajímavým zpestřením bylo pouze zjištění, že - a proč - Orphiel nečetl Dějiny bradavické školy. Po delší době to bylo téma, které Albuse aspoň trochu zase zaujalo.
"Tedy, já ji taky nečetl, ale myslel jsem, že ty máš přečtený tak nějak všechny důležité kouzelnické knihy. Půosbíš na mě tím dojmem," usmál se Albus. Byla to pravda, trochu si automaticky představoval Orphiela jako Hermionu jejich party. Jenomže si uvědomil, jak naivní tahle představa byla. Však už nemá partu, nikdy ji neměl, jen si to hloupě myslel, když mu s těma dvěma chvíli bylo dobře. Tak nač mít svou Hermionu.
"No," začal Orphiel a úsměv Albusovi vrátil, i když by byl Albus rád, kdyby se Orphiel spíš moc neusmíval, neboť se nemohl zbavit pocitu, že při tom vypadá děsivě. " Četl jsem jich dost, to je pravda, ale k těmhle Dějinám se dá mimo Británii dostat dost těžko."
"Copak ty nejsi z Británie?" vyptával se se zájmem Albus. Téměř zapomněl na nějakou hádku.
"Narodil jsem se vlastně v České rep- to je jedno, prostě v Czechii, to vám možná něco řekne, i když taky asi spíš nic. Srdce Evropy, hezká malá země, Rudolf II., alchymie."
"Ne, nic z toho mi nic neříká," připustil Albus a přišel si trapně Nikdy neslyšel ani výraz Srdce Evropy. Nikdy ho nic za hranicema nelákalo, a uvědomil si, že to platí nejen pro geografii. "Ale anglicky mluvíš dobře."
"Děkuji. Otcova strana je z Británie. On odešel studovat místo do Bradavic do Prahy, je tam vyhlášená alchymistická škola. A právě tam se seznámil i s mou matkou."
Albus by se určitě byl vyptával jště mnohem víc, už se nadechoval k nějaké další otázce, ale konečně se ozvalo skřípání, se kterým vlak začal brzdit. Venku byla tma, a oni dorazilik Bradavicím.

"Sláva!" vykřikl Scorpius úlevně a okamžitě se začal i s těžkým kufrem cpát ven, jen aby se co nejrychleji probojoval z vlaku.
Nakonec se bezpečně - snad jen s pár šrámy a kopanci navíc - podařilo vystoupit všem. Prváky k sobě svolával Hagrid přesně tak, jak vyprávěli Harry s Ronem. Jeho obří postavu by v polotmě nepřehlédli, ani kdyby jim nad hlavami nemáchal mohutnou lucernou. Albus si byl jistý, že většina prváků o Hagridovi už slyšela, ostatně patřil k hrdinům z války, i přesto se hlouček kolem něj tvářil napůl ohromeně, napůl šokovaně. Albus se na Hagrida ušklíbl, pochyboval však, že by ho obr v tu chvíli nějak zpozoroval, protože zrovna pohlédl k obloze a vesele zahalasil: "Jó, dneska je krásná noc. Pro plavbu jak stvořená!"
Když si byl Hagrid jistý, že mu žádný prvák nechybí a že žádný neproklouzl do kočárů, vyrazili k jezeru. K překvapení všech nezamířili po nějaké obzvlášť udržované cestě, nýbrž zahučeli do něčeho, co až nepříjemně připomínalo temný les. Dost možná to byl jen menší čarovný parčík, který je přes den plný světla, altánů a rusalek, ale v noci vyhlížel jako místo, kam by se prváci vodit neměli. A Albus, vzhledem k tomu, jak moc znal Hagrida, byl přesvědčený, že takhle působí i přes den a je plný všemožných nestvůr. Nebyl zřejmě jediný, koho to napadlo, protože zezadu se k němu začaly šířit zvěsti o tom, že se je tu chystá přepadnout banda zdivočelých vlkodlaků. Jestli si byl Albus něčím v tu chvíli jistý, tak tím, že vlkodlaci tu určitě nejsou, ale tím jeho jistoty končily. Začal si upřímně přát, aby mohl sedět v pohodlí kočáru, a dokonce se nachytal při obzvlášť nafoukané myšlence, jestli by mu ten kousek s kočárem přeci jen díky slavnému jménu Potter neprošel.
Když se však pokoušel tyhle myšlenky zahnat a zvěsti kolem něj kromě vlkodlaků začaly zahrnovat ještě armádu ozbrojených lesních elfů, skřety a dokonce draky, vynořil se vedle Albuse Hugo. Svým zašeptaným "Tak promiň" ho spíš vyděsil k smrti. Hugo si však Alova úleku nevšímal a pokračoval: "Víš, to se fakt nedalo vydržet, prostě jsem vylít. Ti dva jsou úplně nemožní, Ale. O to víc jsem rád, že tě mám," a zakřenil se na něj, jako by bylo všechno zase v nejlepším pořádku.
"Já vím, to je dobrý," odpověděl Albus. Sice o tom sám přesvědčený nebyl, ale na druhou stranu byl nadšený, že se k němu Hugo zase vrátil. Nebo alespoň že se vrátil na tenhle průchod stezkou odvahy. "Taky se omlouvám, že jsem se tě nijak nezastal, ale prostě mi nepřijde správné hned to všechno na Scorpiuse vychrlit," dodal. Cítil, že zpětná omluva jejich přátelství utuží spíš. Věřil ovšem, že ti dva nejsou úplně nemožní a že se Hugo choval přehnaně. Rozhodl se to nechat však plavat.
Nadšený tím, že se s ním Hugo opět baví, šel Albus dál, aniž by vnímal okolí. Zarazil se, až když on i Hugo vrazili do Hagrida, který se náhle zastavil. Byli konečně u jezera. A ten pohled byl ještě mnohem působivější, než si podle vyprávění představoval. Částečně za to asi mohl i ten pochod, a Albus si pomyslel, že tuhle cestu zvolili záměrně, aby si prváci pohled na hrad vychutnali o to víc. Byl nádherný, obrovský.

Plavba samotná se však jako žádný zážitek netvářila. Aby Albus hned zase Huga neztratil, rozhodl se, že výběr spolusedících do člunu nechá na něm, i když sám měl o ideální čtveřici jasné představy. Hugo však přitáhl nějaké dvě obzvlášť uhihňané dívky, že je prý zná z Facebooku či co. Albus to představování příliš nevnímal, neboť už od pohledu mu byly velmi nesympatické. Ve tmě je sice tak dobře neviděl, slyšel však jejich hýkání a pochytil trochu jejich křestní jména, která mu zněla také přihlouple - něco jako Dili a Mili nebo Deli a Meli. Chápal však, že je Hugo v jejich společnosti šťastný, neboť se ho celou dobu vyptávaly na udatné činy jeho otce a matky a prohlašovali, že on sám je určitě také tak statečný a schopný. Jelikož se však nepřestávaly hihňat, Albus netušil, jak moc upřímně to myslí. Rozhlédl se po ostatních člunech, jestli nenajde Scorpiuse a Orphiela. Nebylo to tak těžké, neboť Scorpiusovy platinové vlasy a Orphielova bledá kůže na jezeře téměř zářily, byli oba však moc daleko od něj, aby s nimi mohl mluvit. Vlastně ani nevěděl, co by jim řekl, jistý si byl jen tím, že by radši skočil do jezera, než aby musel ještě chvíli poslouchat vychloubajícího se Huga a jeho dvě kamarádky. A zrovna když k tomuhle závěru dospěl, uslyšel za sebou menší šplouchnutí. Docela vyklepaný ještě z průchodu lesíkem se o točil s obavami, co se stalo. Vypadalo to však, že se jedna z Hugových kamarádek jen prostě ohla přes palubu člunu a bůh ví proč se rozhodla máčet si ruku ve vodě. Hugo vyprskl smíchy. Albus si tak pomyslel, že asi šlo jen o nějaký jejich vtípek, ale pak zaslechl, jak se druhá dívka naklonila ke své kamarádce a zeptala se: "Vše v pořádku, Mel?" Než se však stihl Albus doopravdy zamyslet nad tím, co se mohlo Mel na člunu asi stát, spatřil, jak se kolem její bledé ruky, stále ponořené ve vodě, obtočilo tmavé chapadlo.
Čas jako by se zastavil. Mel i Albus s vytřeštěnýma očima neschopnáí slova zírali na chapadlo. Chvíli se nic nedělo a jako z jiného světa k nim tlumeně pronikaly útržky hovorů z okolí. A pak se člun zhoupl a Mel zmizela pod hladinou.
Jako kdyby to Albus čekal celou dobu a připravoval se na to celý den, odhodil vmžiku svetr a skočil za dívkou do Černého jezera, chladného a lesklého jako zrcadlo. Zaslechl ještě zoufalý výkřik její kamarádky a Hagrida, jak cosi volá, a pak už vnímal jen zimu, vodu, tlukot vlastního srdce a klubko rudých šatů, které pár metrů pod ním zápasilo s nějakým stvořením.
Albus vytáhl hůlku. Znal pár kouzel. Teoreticky. Znal Expelliarmus z vyprávění a věděl, jak moc užitečné může být. Pokusil se ho ve vodě seslat přibližně tam, kde viděl chapadla. Kromě několika bublinek, které mu stoupaly od úst, však žádný efekt nezpozoroval a tak se vrhl blíž. Instinktivně začal hůlkou alespoň do chapadel bodat, aby Mel vyprostil. S potěšením Albus zjistil, že metoda bodání hůlkou není tak neúčinná, jak se obával, a že dokonce zasáhl útvar, který se podobal oku. Vše viděl docela jasně, neboť se jen pár metrů nad ním nad hladinou komíhala Hagridova mohutná lucerna.
Chapadlatá potvora se stáhla. Albus to sice poznal jen stěží, ale hlavou mu rychle blesklo, že jich bylo nejspíš víc a že v celém jezeře jich můžou být stovky. V tu chvíli však pro něj bylo podstatné, že Mel byla v pořádku. Snad. Vypadala, jako by omdlela, ale těžko se to Albusovi posuzovalo, neboť teď už se mu vznášela nad hlavou, pravděpodobně díky nějakému kouzlu, kterým si ji Hagrid přitahoval.
Albus zůstal ve vodě sám. Chtěl plavat vzhůru, ale uvědomil si, že je až moc vyčerpaný a že mu vlastně došel vzduch. Nemohl dýchat, brněly ho ruce i chodidla a začalo se mu zatmívat před očima.
Než vše potemělo, před oči se mu vnutil cizí výjev, který určitě nesouvisel nijak s jezerem, ve kterém právě plaval. Záblesk zeleného světla, mraky stahující se kolem věže, tělo, které letí vzduchem. Vše rychlé, rozmazané, bez jakéhokoliv smyslu.
A pak se probudil na břehu jezera. "S tím hrdinstvím jsi měl počkat až po zařazování, teďka za to body sotva dostaneš,"
zasmál se nad ním kdosi. Albus zamžoural a uvědomil si, že je to Orphiel. Byl taky celý promočený, pravděpodobně za ním skočil, a klečel u zrovna tak zmáčené Mel, její vyděšené kamarádky, ustaraného Huga, zvědavého Scorpiuse a ještě pár lidí, kteří se seběhli, aby si mohli Albuse lépe prohlídnout. Nad nimi se skláněl Hagrid a burácivě se smál: "Tak vidíš, jako Harry, já to věděl, že budeš jako von. Ale měli ste vobá moc velký štěstí," a pohlédl na nej i na Mel trochu káravě. "Letos nám sem profesor Korýš vysadil nové vodní drobečky, aby je študenti mohli zkoumat. Pár ročníků ste přeskočili," zasmál se opět a pomohl Alovi na nohy.

Byl to krásný pocit stát tu před vstupem do Bradavic, byť promočený a zmrzlý na kost, avšak Albus se nemohl zbavit pocitu, že už tohle všechno chce mít šíleně za sebou. Nejenom že už mu bylo jedno, do jaké koleje ho pošlou, protože momentálně stál jen o možnost zachumlat se do peřiny a usnout, ať už ty peřiny budou mít jakoukoliv barvu, ale navíc ho první setkání s učivem nesmírně vylekalo. Nestál o to se s těmi tvory ještě někdy setkat znovu. Otřepal se, aby se trochu víc probral. Hugo ho popleskal po zádech a pak všichni zamířili do hradu.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama