HP8: Albus Potter a vzestup černé magie - kapitola 2, část 2.

3. listopadu 2016 v 21:00 | Baryn |  Povídky HP
Kapitola II. Zařazování podle představ 2/3
Kdyby byly námitky, připomínky ... no takhle, dokud vámnebude má povídka připadat jako "My Immortal", tak snad snesu jakoukoliv kritiku. :D

Jak to bylo dlouhé, rozhodla jsem se rozdělit tuto část ještě na dvě části :D


Ve vstupní síni studenty převzala od Hagrida profesorka McGonagallová. Albus však dění kolem sebe sotva vnímal, cítil se stále hrozně zesláble a zmateně, jako kdyby ho někdo praštil palicí po hlavě. Nechápal moc, proč se tak cítí, nebyl ve vodě přeci tak dlouho.
Co se děje, si začal plně uvědomovat, až když skončil v menší místnosti jen s chlapci, kde se měli převléknout do nově získaných hábitů. Problém byl, že žádné hábity nikde nezískali. Místnost byla úplně prázdná, až na lavice k sezení a jedno staré brnění. Nikde žádné skříňky, nic.
"Nechápu, proč jsme se Jamese nezeptali na tohle, hlavně že víme, kolik lustrů je v učebně obrany, fakt bomba," okomentoval situaci Hugo. Nervózně přešlapoval vedle Albuse a potichu nadával, jak je nový systém hloupý, že už dávno mohli sedět u stolu a hodovat. Albus byl však vděčný, že se může převlíct do něčeho suchého. Matně vnímal, že profesorka McGonagallová s Hagridem jeho skok do vody rozebírala, ovšem nikdo neřešil, že je úplně promočený.
Čekal, jestli se neobjeví třeba nějaký domácí skřítek s hábity. Čekal vlastně na cokoliv, ale nikdo za nimi nepřišel.
"A to McGonagallová neříkala, co tady máme dělat?" zeptal se po chvíli Albus šeptem Huga a nejistě se rozhlédl. "Asi jo," odpověděl pomalu Hugo. Ve tváři se mu objevil úsměv, který nasazoval vždy, když se chtěl za něco omluvit. Albuse se zmocnil nepříjemný pocit, že ví, co rozptýlilo Hugovu pozornost. "Když mi všichni rozebírali, co se s váma dělo. Poslouchals mě vůbec, když jsem na tebe mluvil? Byla to senzace, to ti povím. Takový odvážný skok. Jsi hrdina." Hugo se smál a tvářil se nadšeně, ale Albus by nejradši zalezl někam do kouta a tam přečkal celé zařazování.
A pak náhle ulpěl pohledem na brnění. Chtěl jenom přijít rychle na jiné myšlenky, odfiltrovat existenci zvědavých spolužáků, jména Potter a svého "hrdinského" činu. Přitom ho napadla hrozně pošetilá myšlenka. Nemohli by se zeptat na pomoc s hábity toho brnění? Ale sám se rozhodl nepokoušet se už o nic divného. Záři reflektorů si užil až až, nepotřebuje být ještě tím, co si zkouší vyžebrat hábit u brnění.
"No tak Hugo," říkal si v duchu, "to brnění, zkus ho." Ale Hugo jen dál naštvaně mrmlal. A jeho okolí zoufale přikyvovalo.

Albus si povzdychl, ale zrovna v tu chvíli se pomalu od skupiny chlapců odšoural Orphiel. Zřejmě motivovaný zimou, neboť se tu stejně jako Albus klepal v promočeném oblečení. Nebo možná jako jediný doopravdy poslouchal, co jim profesroka McGonagallová říkala. Ať už to bylo tím, že dával pozor, nebo zkrátka jen stejně jako Albus dospěl ke stejnému závěru, došel celý zrudlý k brnění a zaťukal na něj. "Ehm ... náhodou nevíte něco o našich hábitech?"
Pár chlapců včetně Scorpiuse a Huga se začali uchechtávat, když si Orphiela u brnění všimli, avšak po malé chvilce brnění ožilo a zaskřípalo. Orphiel zděšeně uskočil a chumel za ním reagoval stejně. Brnění však jen natáhlo k Orphielovi jednu ruku, značně třesavě a se skřípotem. Nebyl v ní ovšem hábit, nýbrž obyčjný krejčovský metr. Brnění chvíli s metrem zápasilo, u čehož děsivě vrzalo, a pak jím trochu švihlo Orphiela po hrudi i po nohou.
"Jo tak tohle myslela McGonagallová tím, že to nemají úplně doladěné," prohlásil Hugo se smíchem. "S těmi slovy se s námi loučila, tak si je pamatuju," zašklebil se omluvně na Albuse, jako by chtěl říct: "něco si pamatuji, není to sice ta podstatná informace, ale aspoň něco."
Když bylo brnění spokojené s naměřenými výsledky, stáhlo ruku zase zpátky a otevřelo se skřípotem dvířka ve svém trupu.
Pokud Albus viděl před hlavy zvědavých spolužáků dobře, vytáhl Orphiel z trupu složený černý hábit, boty a ještě nějaké doplňky.
Nezdálo se, že by celé převlékání mohlo trvat dlouho, když už všichni bvěděli, co mají dělat. Háček byl v tom, že Hugo a ještě pár dalších chlapců považovali švihání krejčovským metrem za natolik zábavné, že si nejenom šli vyzvednout hábity vícekrát, ale dokonce na chvíli brnění metr z ruky vyškubli a sami se s ním proháněli po šatně.
Albus se pro hábit vrhl, až když se ozvalo zabušení na dveře. O pár minut později už stáli i s dívkami nastoupení před profesorkou McGonagallovou, aby si vyslechli, co je čeká a do jakých kolejí můžou být zařazeni.
A pak vstoupili do Velké síně.

Na svíčky plující vzduchem, na duchy i začarovaný strop byl Albus připravován Jamesem i Rose celé prázdniny. James nebásnil téměř o ničem jiném, než jak působivé pro něj bylo poprvé vstoupit do Velké síně. A teď seděl u Nebelvírského stolu a nadšeně na Albuse i Huga mával. Hodně spolužáků kolem něj se k mávání přidalo, i když Albus vůbec netušil, co jsou zač. Byl si však jistý, že oni mají od Jamese poměrně jasnou představu, co je zač on.
Albus doufal, že bude podobně ohromený jako jeho bratr, ale když o všem věděl dopředu, když se připravoval na hvězdy nad hlavou a všechnu tu zajímavou výzdobu, cítil se Jamesem být okradený o ten nejlepší první dojem. A pak si všiml, že nad každým stolem se vznáší přízračná podobizna kolejních zvířat. Respektive nejdříve zahlédl zlatorudého nebelvírského lva, jak nadšeně skotačí nad Jamesem a jeho přáteli, a pak, když se rozhlédl po celé místnosti, spatřil mocně vyhlížejícího temně modrého orla s prosvítajícím bronzovým peřím, jak roztahuje křídla nad Havraspárem, zvědavého žlutočerného jezevce zkoumajícího nově příchozí od stolu Mrzimoru, i stříbrozeleného hada líně čekajícího nad stolem Zmijozelu na nové přírůstky.
"Na Facebooku psali, že-"
"Hugo, prosímtě, nekaž mi tenhle zážitek," zarazil bratrance Albus rázně. Kolejní zvířata byla něco, co ho opravdu dost zaujalo, takže se nakonec jen přihlouple usmíval a rozhlíželpo celé místnosti stejně jako ostatní budoucí prváci. A nechtěl si ten pocit, kdy ho konečně něco opravud nadchlo, nechat zkazit nějaým Facebookem.
"Jen jsem chtěl říct, že kdysi prý ten klobouk zpíval nějaké písničky o potřebě sjednotit koleje, ale že prý po válce na to prdí, protože ho stejně všichni ignorovali," sykl šeptem Hugo, když se zastavili, zatímco profesorka McGonagallová vysvětlovala, jak bude vyvolávat jejich jména. "To je hrozný, taky bych se naštval, kdyby mě každý ignoroval," odpověděl šeptem Albus, když profesorka vyvolala první jméno. "Věř mi, že tebe ignorovat neudou. My čtyři - já, ty, James a Rose - povedeme odboj." Albus na Huga pohlédl velmi nechápavě. "Jaký zas odboj?" Musel však svou otázku opakovat, protože se zeptal, zrovna když Havraspár propukl v potlesk. Lara Amaridová se šla posadit pod přízračného orla. "No přece kvůli McGonagallové. Bože, ty kdybys ten internet někdy zapnul, svět by se nezbořil. Chceme ji zpátky jako ředitelku. Podle Jamese s tím sekla, protože neměla dostatečný respekt od Zmijozelu, tak jim chceme ukázat, že si respekt zaslouží." Albus zavrtěl hlavou a sledoval, jak k Moudrému klobouku stoupá Tommy Bobbison. "To mi přijde jako docela blbost. McGonagallová by nic nevzdala jen proto, že s tím má Zmijozel problém. Spíš věřím tomu, co říkal taťka. Chtěla ředitelování předat někomu mladšímu a sama se vrátit k tomu, co má nejradši." Teď vrtěl hlavou Hugo. "Copak si myslíš, že má učení fakt tak ráda?" Tommy Bobbison si šel sednout k nebelvírskému stolu a Albus jen pokrčil rameny. "Možná," ozvalo se za jeho zády, "to je důvod, proč je vůbec v Bradavicích, nemyslíš?" Byl to Orphiel. Stál za nimi vedle Scorpiuse a provrtával Huga nepříjemně zkoumavým pohledem. Nastalo docela dlouhé ticho, při kterém mechanicky sledovali, koho kam Moudrý klobouk pošle.
Albuse doopravdy zaujalo až jméno Melissandra Finniganová. Mel, ta dívka, kvůli které skočil do Jezera, byla ta stejná dívka, se kterou si jako malé dítě hrál u Finniganových. Hodně dlouho už ji neviděl a vůbec ji nepoznal. Ani při nejmenším ho nenapadlo, že by to mohla být ona. Částečně také proto, že měla vlasy obarvené na dost zvláštní odstín červené. Upřímně se zamyslel, jestli s tím Seamus souhlasil. Možná to bral jako dobrou reklamu pro svou pyrotechnikou se zabývající firmu, ostatně mít dceru s ohnivými vlasy v takové branži, to musí být velká výhoda. Albus se zasmál a spolu s Hugem zatleskal, když Mel zařadil Moudrý klobouk téměř okamžitě do Nebelvíru.

A pak, když vyvolala profesorka McGonagallová další jméno, zašeptal za Albusem zlostně Orphiel: "Myslel jsem, že půjdu jako pod "v", navíc to není 'ourfajel', a už vůbec ne 'van gerderajk'!" Když si Albus všiml, že se u toho Orphiel směje, zasmál se taky a mrkl na něj, aby naznačil, že vše bude v pořádku.
Albusovi se zdálo, že Orphiela Moudrý klobouk zařazuje podstatně déle než všechny ostatní, ale to možná proto, že u nikoho jiného téměř nedával pozor. Co kdyby se Klobouk rozhodl nezařadit Orphiela kvůli jeho názoru nikam? A co když nezařadí nikam ani jeho? Aspoň by mohl být nezažazený spolu s Orphielem ... ale nakonec se Moudrý klobouk přeci jen k výslekdu dobral: "Mrzimor!"
"Škoda," povzdychl si Albus. Byl by vážně rád měl někoho v koleji kromě Huga. Vlastně mohl začít ještě znovu s Mel, záchrana života, nebo aspoň ochota riskovat není tak zlý start.

Zařazování pokračovalo a Albus znovu zpozorněl, až když profesorka vyvolala Scorpiusovo jméno. "Tak to bude rychlé," prohlásil sebevědomě Scorpius a zamířil se zdviženou hlavou ke Klobouku. Albus se usmál a Hugo vedle něj zakašlal tak, že to vyznělo jako "parchant zmijozelskej".
K Alovo překvapení však Moudrý kloboukrozhdol jinak: "Mrzimor!"
"Co?" zařval kdosi od zmijozelského stolu. Všichni se ohlédli tím směrem. Albus si všiml, že pár starších studentů vstalo, dost možná prefekti, a zbytek se tvářil nanejvýš rozčarovaně a překvapeně. "Prostestuji!" zavolal jeden z prefektů.
"Tady nemáte proti čemu protestovat, Mantikorisi," odpověděla úsečně profesorka McGonagallová a probodla prefekta pohledem, kterým jasně dávala najevo, že žádné jeho připomínky nebude brát v potaz. Mantikoris se se vzdorovitým pohledem posadil, ale o to víc se začal ozývat zbytek Zmijozelu.

"Klid prosím!" Síň náhle naplnil mohutný hlas. Ředitel školy se postavil a samotný tento pohyb způsobil, že v Síni zavládlo hrobové ticho. Zmijozelští stuhli, mnozí s otevřenými ústy, jak chtěli dál volat nějaké nadávky. Albus sledoval ředitele se zatajeným dechem. Už z vyprávění od Harryho veděl, že ředitel La Tilla má daleko do brumbálovského pohádkového dědečka, ale když ho konečně viděl, když tu před ním stál, cítil se nepříjemně malý a bezmocný. Nechápal, jak si mohl doteď ředitele nevšimnout, neboť La Tilla byl bezpochyby jeden z nejvýraznějších lidí, jaké dosud poznal. Stál tam v těžkém černém hábitu protkaném zlatými nitěmi s rozevlátou tmavou hřívou vlasů prokvetlou pár šedými prameny. Nevypadal vůbec tak, jak by si Albus ředitele školy představoval, spíš jako velitele nějakého démonického válečného oddílu. Jizvy na La Tillově obličeji vypovídaly o tom, že možná s tou válkou tak daleko od pravdy Albus nebyl.
"Zařazování Moudrým kloboukem zde probíhá stovky let. Jeho úsudek nikdy v dějinách nebyl studenty zpochybňován, a tak doufám, že jeho rozhodnutí zvládnete i vy, jakožto mladá elita kouzelnického národa, přijmout. Pokračujme v zařazování. Malfoyi, běžte se posadit k mrzimorskému stolu," prohlásil nakonec ředitel a kývl na Scorpiuse, který se neochotně vydal k zaraženým mrzimorským. Nikdo netleskal.

Zařazování teď mělo úplně jinou atmosféru. Radost a slavnostní nálada byly tytam. Každý prvák se bál, aby kvůli němu koleje neztropily podobnou scénu. Navíc to, jak vlažně se Mrzimor zachoval ke Scorpiusovi v každém vyvolalo obavy, zda je koleje budou vůbec chtít přijmout. Zdálo se však, že všichni starší studenti se snaží co nejvíc vrátit tu pravou zařazovací náladu zpět, a tak při každém dalším zařazení tleskaly všechny koleje, a to co nejhlasitěji.
A pak přišel na řadu Albus. Radši se ani nedíval na bratra.

Když mu profesorka McGonagallová nasazovala na hlavu Moudrý klobouk, měl pocit, že má vhlavě neuvěřitelně prázdno. Jakmile však Klobouk dosedl, hlavou se mu rozvířily všechny myšlenky, které ho trápily, všechny vzpomínky, jaké byl jen schopen si vybavit. Celý život. Co ho zformovalo a přivedlo sem. "A jsi si jistý, že do Zmijozelu nechceš?" zeptal se náhle Klobouk. Nevím, řekl si v duchu Albus. Chtěl si to rozmyslet, ale došlo mu, že myšlenky jsou přesně to, co Klobouk vnímá, a tak rychle dodal: "Jestli si myslíš, že tam patřím, zařaď mě tam." Nevěděl, proč řekl právě tohle. Nechápal, kdy se stal tak lhostejným, že přestal bojovat proti Zmijozelu. Možná mu bylo sympatické, jak Mantikoris chtěl bojovat za Scorpiuse. A nebo byl vážně jen vyčerpaný a chtěl co nejrychleji pryč. Čekal. "Ne, nemyslím," odpověděl Klobouk. A myšlenky začaly opět vířit. "Je tu jen jedna kolej, která potřebuje mozek, jako máš ty." Albus se zvědavě zeptal: "Nebelvír?"
"Mrzimor!"






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama